K inscenaci POUTNIKOVA CESTA
Poutník na jarmarku
Karel Kuna
Patro únor 2001
Bunyanova Poutníkova cesta z tohoto světa do světa budoucího dnes sotva může sloužit jako propagace (protestantského) křesťanství: někomu by moralizující alegorie přeplněné citáty z Bible mohla připomínat i „evangelizační“ brožurku nějaké dnešní sekty, která loví duše na tramvajových zastávkách. Přeci je tu však podstatný rozdíl- v míře fantazie.
Právě udivující obrazy, které Bunyanovi podle jeho vlastních slov přibývaly „jako roje jisker“, se mohly stát základem současné dramatizace režisérky Marky Míkové v malostranském Rubínu. Ze scény se s překvapivou snadností vynořuje Bažina malomyslnosti, hrad Obra Beznaděje a jeho ženy Nedůvěry, atrakce Jarmarku marnosti, či nemocniční pokoj. Dramatizace šťastně oslabila přímé náboženské odkazy, takže divák může v Kristiánově putování poznávat nejen cestu od hříšného života ke spáse v křesťanském smyslu, ale i touhu po autentickém životě, útěk od konformity se společností k sobě samému. Ovšem také útěk od rodiny. Poutník na cestě za vlastním sebezdokonalením opouští manželku s dětmi a ponechává je vlastnímu osudu. Toto téma dramatizace dál nerozvíjí, přestože se jinak Kristiánově domácnosti věnuje: rodinný stůl je například středobodem pozoruhodné úvodní scény s příbory, které se po chvíli stanou loutkami. Kristiánovými dětmi, jež komentují tatínkův „rapl“. Jezdící loutky, rekvizity překvapivě měnící svůj smysl, živá hudba Katky Šarkozi – to jsou opravdu „roje jisker“, které stojí za to vidět. Bohatá, promyšlená scéna se však zároveň stává kamenem úrazu – nestačí na ni totiž herci, kteří mají zjevné potíže se na jevišti orientovat a nedokáží pak „uhrát“ klíčová místa inscenace. hru nesou spíš drobné vtipné epizody poutníkovy cesty, než jeho životní zápas. Vidíme sice barvité zkoušky, které Kristian (Karel Zima) podstupuje, není však zřejmé, proč – tady zůstala po strarém dobrém křesťanském nebi tak trochu díra.
Nelehká cesta k niternosti
Divadelní noviny únor 2001
Kristián vede obyčejný život (dá-li se tak nazvat život po boku ženy – konvičky a dětí, coby příboru) až do chvíle, kdy se rozhodne – osloven Písmem – vydat na cestu do Nebeského města. Musí však zdolávat mnohé překážky, díky své víře získává na pomoc svérázného anděla. Po mnoha pokusech nepřátel odpoutat Kristiána z cesty, se mu podaří dostat se až k poslednímu úseku putování, kdy „odlétá“ (konkrétně jeho loutková část) do jiné dimenze, kam už ho my – diváci nemůžeme provázet.
Inscenaci Poutníkova cesta nastudovala režisérka Marka Míková v A studiu Rubín. Samotný příběh je rámem, záminkou k tomu, aaby Kristiánovi, respektive divákovi, mohlo být v jednotlivých epizodách tlumočeno poselství Písma. Jednotlivé postavy i místa jimiž poutník prochází, mají symbolická jména typusu Soused Věrný, Jarmark marnosti, nebo Bažiny malomyslnosti. Příbeh sám se však ztrácí pod zbytnělými epizodami, kterých je až příliš a nejsou všechny nezbytné.
Mottem hry je citát z Izajáše: Nebylo nikoho, kdo by vzýval tvé jméno, kdo by procitl a pevně se tě chopil, neboť jsi před námi ukryl svou tvář a nechal jsi nás zmítat se pod mocí naší nepravosti. (Iz 64/6)
Kristián proboří uniformitu města žijícího v této „nepravosti“ a je tím, kdo „procitne“ a nechá se unášet. Svojí důvěrou dosáhne toho, že ani nejtěžší zkoušky ho nemohou ohrozit. celá hra chce ukázat, že kdo se takto odevzdá, je odměněn, že motto funguje. Titulní postava už svým jménem evokuje postavu Krista. Vydává se na cestu jako první a později zjišťujeme, že spousta sousedů se po jeho vzoru rozhodla následovat ho a opustit město. Dojde však jen ten, kdo nepochybuje, kdo důvěřuje, ač právě nevidí boží tvář.
hru můžeme chápat jako cestu k sobě samému a zároveň k přesažnému. Lze ji však sledovat i nemetafyzicky- dětskýma očima. Zábavu poskytnou jednotlivé příběhy, které nepostrádají humor. Jakou optiku zvolíme si přeber každý sám.
Markéta Tobolková