k inscenaci MATKY:
Mateřství jako groteska
Mnohé věci, které byly časem zneváženy, nabývají dnes opět na úctě a vážnosti. K tomuto proudu reálných, pravdivých a upřímných pohledů na náš současný svět se připojila i nevšení divadelní inscenace nazvaná Matky, kterou se svými přítelkyněmi nastudovala autorka a režisérka Marie Míková pro agenturu Pražské kulturní středisko.
Pohled mladých žen na život svých vrstevnic na sídlišti je prostý všech předpojatostí, o údělu matky si nedělají nejmenší iluze a rozhodně odmítají spohrát tradiční pokrytectví na téma údajného seri´ézního vztahu společnosti k instituci rodiny a mateřství. Věci jsou nazývány pravými jmény a jevy jsou viděny bez příkras. Výsledný obraz je samozřejmě neradostný, což ale vůbec neznamená, že je bez humoru. Naopak, je tu taková míra ženské sebeironie, s jakou se v umění hned tak nesetkáváme. Navíc má na ni režisérka, sama matka tří dětí, vrcholně morální právo.
Hra, kde je používáno co nejpestřejší divadelní výrazivo včetně velkých manekýnových loutek (děti), je určena mladému dospělému publiku. Přímo z ní čiší potřeba po oslovení generačním, a to bezprostředním, tedy hrou ze současnosti. Původně šlo o závěrečnou práci na katedře loutkářství pražské DAMU a děj se zaměřoval především na sídlištní děti. Příběh o dětech pro dospělé se postupně proměnil v hru o dospělých, kteří jsou za děti odpovědní. Je to myslím dobře, protože až příliš často se /především v televizi a ve filmuú setkáváme s díly o dětech určených údajně dětem, avšak posléze zjišťujeme, že mezi tématem a adresátem je značný rozdíl. A vyskytly se i filmy o dětech, které by rozhodně neměly být dětem přístupné,
Inscenace Matek jde tedy zcela nezakrytě pod kůži i dospělému divákovi, klade nepříjemné otázky, vyvolává smích, nad vážnými problémy, pravda, často i smích velmi hořký. Všechny čtyři protagonistky přitom nešetří ani samy sebe jako herečky, vstupují do deformovaných situací a pozic bez sebemensího úsilí „být krásné“.
Scénograficky jde o skromné dílo umistitelného do jakéhokoli prostoru klubového charakteru, nejlépe se stoupajícím hledištěm. Atmosféru současnosti dotváří stylizovaná rocková hudba. prvotní je však jednoznačně herecka autenticita a groteskně syrová výpověď mladých o životě, jaký opravdu je.
Petr Pavlovský
Kulturní rozvoj 14
Mámy se mají…
středa 22.2.1989
Marie Marka Míková po zkušenostech matky dvou dětí z pražského sídliště, ale též bývalé členky ryze dívčí rockové skupiny Dybbuk v závěrzú studií na loutkoherecké katedře DAMU loni na jaře vymyslela a zrežírovala absolvenstské představení s názvem a tématem Matky. Od září 1988 s neustálým hereckým zájmem v klubu v Řeznické, zatím však bez perspektivy, že by takto vyhraněná, žensky a umělecky, cílové zúčastněná inscenace našla dále ochranná křídla u nějaké agentury nebo aspoň v televizním obrozeneckém cyklu Zveme do divadla…
Kdo viděl Panelstory nebo Dcery národa v Hadivadle, už má za sebou jakýsi „úvod do předmětu“. Míková ostře glosuje jakoby už normalizovaný úděl žen ve velkoměstské realitě, panoramovaný ranními rituály a zvuky /hygienické úkony, rozhlasová rozcvička, vypravování dětí do školy, manželovo chrchlání a vzkazy), to vše v okénkách „orloje“ šedé panelákové dekorace (kostýmy a jednoduchou stavebnicovou deko výpravu navrhla Zuzana Lesákováú přes pracovní den, až po večerní blesky obrazovek a hrdinské dialogy seriálů znějící z oken… Nuže, jaký byl ten obyčejný všední den? třeba v kanceláři nad psacími stroji prožitý v navyklém nahrbení a mechanickými větami jako: „Dás si kafe, Maruš?“ Nebo v nejhrůzněji groteskní scéně setkání maminek na pískovišti s dětmi (loutkami „manekýny“), kde v boji o kyblíčky zuří šarvátka výchovných hysterek, majetnic a shromažďovatelek, sledovaná zatím nevědomě tupými tvářemi dětí – loutek. Či v Chaplinovsky zautomatizovaném výjevu z továrny, kde smutné monology končí sebedestrukcí…
Autorka a režisérka Míková ovšem není jednoznačnou karikaturistkou (tčebaže by asi Věra Chytilová tleskala jejímu zpoodobnění muže, držitele splachovadla a mumlala, přes den však Hrdiny-Budovatele – Požárníka, který pobíháním v přilbě a se sekyrkou demonstruje okázalé a vyšumělé symboly „mužství“. Míková zároveň zajímá součansé skryté cudné „emancipační“ síla ženského pokolení – vidí je třeba v trpělivém pěstování archetypické květiny, nebo v metyfoře důchodkyně, která v závěru hry s dojemným sooucitem z odřeného kočárku vyjímá a v náručí hýčká nějakého šášu a méďu. Jako zosobnění světla, kde křehkost a čistotu poznání jsou od brutality myšlení a jednání odděleny dosud alespoň věkem. Výtečně vybrané ukázky Bachových pašíjí i amatérské skupiny Už jsme doma, tvoří zvukový rámec přesvědčivým hereckým výkonům (kromě Míkové Izabela Schenková, Mariana Haličková, Markéta Sýkorová, Vlado Štancel).